15. Říkají mi ukolébavka

7. prosince 2011 v 20:30 | -Flaty- |  Pod Jabloní

Bella

Pátek

Edwardovi hosté odejdou a já jsem vděčná. V domě je ticho, dokud nepřijede ještě více lidí. Zírám na dveře, jako by byly mým peklem. Jediné, co chci, je být sama. Je tu jeho sestra a Emmettova žena. Co to s ním je? Neslyšel, jak jsem byla v hajzlu, když jsem byla okolo nich? Neodmítla jsem snad návštěvu kostela, protože tam byl Emmett? Snaží se mě nasrat?

V mé ruce je mop. Emmett se zastaví, když vstoupí dovnitř. Podívám se jinam, potom zpátky na něj. Porozhlédne se po domě. Holky se smějí a pokládají tašky do obýváku. Edwarda nevidím. Emmett kývne směrem ke kuchyni. Následuji ho. Zastaví se u ledničky a vytáhne si pití. Rychle se rozhlédne a hned jde k věci.

"Neznáme se. Jsem tu, abych zavěsil světla a udělal tu dekoraci. To je vše." Přikývnu. Párkrát se napije svého pití a utře si rukou pusu. "A stejně, proč vůbec uklízíš jeho barák?"

"Najal mě. Nevěděla jsem to."

"Ale proč…" Udělá pauzu a zase otevře ledničku. Holky přicházejí do kuchyně. "Nevidím minerálku. Kde je?" Podívá se na mě a Rosalie na nás kouká.

"Ehm… ve druhé poličce."

"Aha." Natáhne se a vytáhne láhev. "Tady, lásko." Podá ji Rosalie a já se podívám jinam.

"Díky." Políbí ho na tvář. "Budeme připraveny, kdy budeš chtít." Chce se otočit, ale zastaví se. "Bella by nám mohla pomoct. Nechci, abys zvenčí křičel, že potřebuješ, aby ti někdo podal prodlužovací kabel a to nemluvím o tom, že bych musela padesátkrát chodit tam a zpátky."

Přikývne a vrátí se k tomu, co dělali, ať už je to cokoliv. Hraje radostná sváteční hudba a já následuji Emmetta ven. Nevypadá šťastně, že mě tam musí mít, ale nic neříká. Rosalie a Alice vidím skrze okno, tančí a smějí se, jak zdobí dům.

"Budeš je milovat, až budeš muset každý den vysávat kousky umělého sněhu."

Vzhlédnu k Emmettovi a on natáhne ruku pro první řetězec světel; balancuje na žebříku. Nic neřeknu a on vyleze výš. Slyším, že chce sešívačku, a podám mu ji. Edwarda stále nevidím. Musí pracovat. Zírám do okna a pozoruju, jak se holky točí a smějí a navzájem se zdobí cetkami. Moje mysl změní obraz a najednou je tam malá holčička a její matka. Dokážu cítit, jak dokázala poškrábat kůži a jak plesnivě smrděla, když byla zavřená na půdě. Sešívačka. Sešívačka. Emmett je Charlie a René na něj křičí, ať si dává pozor.

Stromeček je ohavný a odfláknutý, ale mně se líbí. Je na něm až moc věcí a já protočím panenky na Charlieho, když udělá poznámku. Připravuje horkou čokoládu a práci máme z poloviny hotovou, když zazvoní telefon. Tvář René poklesne a nálada je kalná. Všichni víme, co v našem domě znamená zvonící telefon. Charlieho džbánek není prázdný. I tak ho umyji. Čekám a spím na podlaze u stromečku. Říkám si, že mě ta světla přinutí neusnout. Na chvíli tomu tak je, ale potom mi víčka spadnou. Když uslyším rachot u dveří, posadím se ve svém ospalém oparu. Slyším jeho boty a naivnější dítě by si myslelo, že Santa přišel o něco dřív.

Začne téct voda a já dojdu do kuchyně. Zastavím se u dveří a sleduji, jak špína mizí z jeho rukou. Jeho boty jsou zablácené a mé mladé oči se setkají s těmi jeho. I jeho tvář je špinavá a já předpokládám, že byli venku hledat toho kluka, o kterém všichni mluví. Voda se zastaví a on se natáhne pro utěrku.

"Běž si lehnout, Bello."

"Našli jste ho?"

Otočí se a podívá se na mě. Jeho ústa nic neříkají. Jeho tvář však říká všechno. Když zítra ráno pere René jeho bundu, ve vodě je krvavá skvrna. Ne všichni zažijí Šťastné a veselé.

"Bello, ta prodlužovačka!" Mrknu a jsem zpátky v realitě. Emmett luská prsty a já se rychle snažím najít oranžovou prodlužovačku. "Co to s tebou je? Už zase bereš ty sračky?"

Zakroutím hlavou. "Promiň."

"Na něco jsem se tě ptal. Neodpověděla jsi mi."

Vzhlédnu a čekám. Zasténá. Musela jsem ho přeslechnout. "Ptal jsem se tě, jak jsi dostala tuhle práci. Práci u Edwarda. Teda, to jsem ti nedával dost práce sám, nebo co?"

"Ehm… ne. Ono, ehm… Já už to dělat nemůžu. Já… já to posrala. Byla jsem opatrná, ale posrala jsem to."

"Myslíš Newtona? To už nikoho nezajímá, Bello. Můžu ti sehnat někoho nového. Je tu jeden, co se zrovna přistěhoval, hodlá zaplatit hodně. Pokud chceš, tak jen řekni a je to tvoje."

Mýlí se, ale do tohohle se na dvorku pouštět nemůžeme. Takže hraji s ním.

"Jak moc?"

"Víc, než kolik ti Edward platí za zametání podlahy a skládání jeho spodního prádla." Zrovna, když to dopoví, Edwardovo auto zastaví. Emmett sleze ze žebříku. Dveře od auta se zavřou. "Jen mi řekni, než odejdu."

Slyším ho v garáži s Edwardem. Podívám se zpátky do domu a vidím dva páry očí, co na mě zírají. Kurva. Začnu sbírat všechny krabice od světel. Beru je do garáže a Edward se podívá mým směrem a usměje se, ale poté pokračuje ve svém rozhovoru s Emmettem. Ruce má plné. Aktovka. Papíry. Kabát. Projdu okolo a nabídnu se, že je vezmu; natáhnu pro ně ruce.

"Děkuji, Bello."

Přikývnu a vezmu je dovnitř. Jsem si jistá, že je chce mít ve svém pokoji, ale nepůjdu tam, dokud nebudu muset. Položím je na kuchyňskou linku. Všude okolo jsou drobky a bordel z toho, co holky jedly, a já začnu uklízet, aby si Edward nemyslel, že jsem se celý den jenom válela. Zrovna zametám podlahu, když se jeho sestra vrátí do kuchyně. Zastaví se u dveří a její tvář je rozjímavá.

"Potřebuješ něco?" Snažím se být milá, ale zní to drze. "Jako pití, nebo tak? Můžu ti ho donést…"

Natáhne ruku a sedne si na jednu ze stoliček. "Nechoďme okolo horké kaše, Bello, protože to já ráda nedělám. Co tu děláš?"

Její slova mě zarazí.

"Nech mě, abych ti to objasnila; jsi tu vážně jenom proto, abys uklízela a udržovala věci čisté, nebo máš jiné motivy? Vím, co byla tvá předchozí práce. Nechci být mrcha, ale svého bratra miluju a nechci ho vidět raněného. Na jeden život toho měl už dost."

Zmáčknu rukojeť smetáku. "Dělám jen to, co mi řekne."

Přikývne. "Dobře, ale jen abys věděla; to samé platí pro manžela Rosalie."

"Já jen…"

"Jo, já vím, pomáhala se světly," usměje se.

Normálně bych jí řekla, ať jde do prdele, ale tohle je Emmettova dohoda a já mu zase něco poseru, pokud nic neřeknu. Položím smeták bokem.

"Poslouchej… Vím, že mě neznáš a to, co o mě víš, není zrovna lichotivé, ale já…"

Já co? Já se omlouvám? Já jsem hrozný člověk? Bože.

"Já se snažím změnit."

Opravdu? Snažím se?

"A, ehm… Jsem vděčná, že tu šanci mám, takže…"

Páni, to jsem vážně tohle celý vymyslela sama?

"Takže to nepokazím. Dobře?"

Pokazím všechno. Jsem to ale dobrá lhářka.

Na chvíli si mě přeměřuje očima. "Jo… dobře. Uvidíme." U garáže se něco děje. Chlapi jdou dovnitř. Alice sjede ze své stoličky. "Pro dobro vás obou, Bello… Doufám, že jsi byla upřímná."

Usměji se a přikývnu a ona na to skočí. Hodná holka. Teď jdi pryč. Edward přijde do kuchyně a je sám. Ven s Emmettem nepůjdu. Prostě ne. Tohle musí skončit.

"Mary Alice Cullen, s čím jsi obtěžovala Bellu?" Edward otevře ledničku a Alice se usměje.

"Ale, s ničím. Jen holčičí řeči. Viď, Bello?"

Přikývnu a ona zmizí do pokoje za Rosalie. Edward se na mě podívá, když si nalije pití. Napije se a zírá na mě. Nevěří jí. Chce, abych ji udala. To se nestane. Pochopí to. Položí pití a otevře komoru. Vyhodím drobky z lopatky do koše.

"Bello?" Otočím se, když začne vytahovat rajčatové konzervy. "Pomůžeš mi udělat večeři?"

"Říkala jsem ti, že neumím vařit."

Pořád vytahuje věci. "Jsou to jen špagety a masové koule. Není to tak těžké. Ukážu ti to, pokud se chceš přiučit."

Jsou to jen nudle, Bello. Nedělej z toho vědu. Nemůžeš se nervově zhroutit pokaždé, co uvidíš nudle. Nebo sladkost. Pokrčím rameny a on mi řekne, ať podám několik hrnců. Všechno připraví a já ho sleduji. Ta radostná sváteční hudba už zase hraje, naplno. Edward vydá zvuk, který mě překvapí. Očividně ji taky nemá rád. Mám za úkol otevírat konzervy a on dělá něco, co nejspíš budou masové koule. Vypadá to odporně.

"Co teď?" zeptám se.

Vzhlédne; ruce má stále v míse. "Přidej to koření, co jsem dal bokem. Od každého asi velikost tvé dlaně."

Odšroubuji víčka a udělám, jak řekl. Formuje malé kuličky a dává je na pánvičku. Pozoruji ho, když je obrací a potom je přidává do mé omáčky. Umyje si ruce a vezme mi lžíci. Sleduji ho.

"Jak to, že toho víš tolik o vaření?" zeptá se má pusa bez povolení.

Pořád míchá. "Ani ne. Jen ty jednodušší věci."

"No, kdo tě naučil ty jednodušší věci?"

Tentokrát poklepe lžící o hrnec a zavře ho. Nastaví teplotu a ohlédne se. "Asi moje matka." Lže, ale já mu to neříkám. Změní téma. "Jaký jsi měla den?"

"Skvělý." Doufám, že můj tón řekne slova, které já sama teď říct nemůžu. Stane se tak.

Edward se nakloní. Jeho hlas zašeptá. "Omlouvám se za Emmetta, ale světla zavěšuje každý rok a já jsem nevěděl, že přijde až do minulého týdne. Chtěl jsem ti to říct."

Nasadím jeho tón. "Jo, no, teď si určití lidé myslí, že se s ním chci vyspat."

"To je mi líto," zopakuje. "S Rosalie to urovnám."

Zakroutím hlavou. "Jenom to zhoršíš. A stejně to není ona."

"Alice."

"Prostě to nech být, Edwarde." Mé oči se podívají na hrnec. "Voda už vře."

Odkloní se a přidá do hrnce sůl. Začnu prostírat stůl a všichni se začnou sdružovat v jídelní oblasti. Rosalie se drží Emmetta a vypadají šťastně. Jsem za něj šťastná.

"Někdo dávejte pozor na chleba, prosím. Edward ho vždycky spálí," zavolá Alice, trochu se směje, jak si sedá.

"Nezačínej si se mnou, Mary Alice." Namíří na ni lžící.

Vezmu na stůl misky a položím je před každou osobu. On mi podá jednu navíc. Všichni mluví a všechno zní příliš hlasitě s tou zapnutou hudbou. Jeho ruka se dotkne mých zad, drží mě na místě.

"Můžeš jíst, kde chceš, ale preferoval bych, kdybys jedla u stolu s námi, Bello." Vzhlédnu k němu. "Prosím?"

Já nechci, ale dává to smysl. Pokud uteču a schovám se, mohli by mě podezřívat a začít mě pomlouvat. Navíc by Edward mohl říct něco, co nemá. Kurva. Sednu si ke stolu. Nedívají se na mě ďábelskými pohledy. Vlastně se zdá, že si mě ani nevšimli. Pořád mluví a začnou jíst a já si vezmu své jídlo. Snažím se na nikoho nedívat, ale je to těžké.

"Už bylo načase, aby Edwardovi někdo ukázal, jak se vaří." Rosalie na mě namíří vidličkou a usměje se.

Zakroutím hlavou. "Já vařit neumím. Udělal to celé sám."

Pořád se usmívá. "Tak co? Už jsi našla jeho skrýš sladkostí?"

Edward se na ni nasupeně podívá, ale je lehce pobavený. Nic neříkám. Položí svou vidličku a utře si ústa. "To ne! Kde? Povídej!" Namíří na něj a začne se smát. "Já to věděla!"

Všichni se smějí a já to nechápu. Edward protočí panenky. "Rosalie, víš, že sladkosti jím. Proč tě to tak překvapuje?"

"Protože jsem věděla, že jsi závislák. Jakože jsi na nich fakt závislý. To je zvrácený, Edwarde. Prostě zvrácený," škádlí ho. Její oči se vrátí ke mně. "Kde to je? Je to plné M&M a podobně? Je, že? No tak, mně to můžeš říct, Bello."

Usměji se a sklopím oči. Nejsem ničí udavač.

Po večeři uklidím stůl a začnu umývat nádobí. Rosalie si stoupne vedle mě. Natáhne ruku a nabídne se, že utře hrnec, který vyplachuji. Trochu si mumlá a bere si ode mě nádobí.

"Taky tak miluješ svátky?"

Trochu se zasměji. "Ani ne."

"Cože, ty taky? Bože, v tomhle domě bude tolik brblání, že Santovy sáně možná vzplanou, jak bude projíždět kolem."

Musím se usmát.

"Tak mě nech hádat. Někdo se s tebou rozešel, nebo jsi něco nedostala, když jsi byla malá, nebo prostě nesnášíš konzumerismus a bla, bla, bla."

Zastavím vodu a otřu si ruce. "Prostě je nemám ráda."

Frkne. "Jak můžeš nemít ráda Vánoce? Je to nejšťastnější období v roce. I v písničkách se to zpívá."

Pokrčím rameny. "Pro mě ne."

Její tvář poklesne, nabere vážnější výraz. "Prosím, neříkej mi, že máš opravdu nějaký smutný příběh… jako třeba ten Edwardův, protože potom… se budu cítit fakt hrozně."

"Nevím o jeho příběhu."

Porozhlédne se a ztiší svůj hlas. "Jeho žena před pár lety umřela. Bylo to, ehm… fakt hrozný."

Sklapni. Sklapni. Sklapni. "Jak?"

V jejích očích je odpor. "Je to dlouhý příběh, ale Tanya měla problémy… a… někdy tě tvá minulost dožene, ať se jí snažíš utéct, jak chceš."

Jako bych to nevěděla.

Přikývnu. "No, tak to potom jo… Myslím, že mám podobný typ příběhu jako Edward."

Její ruka se dotkne její hrudi. "Tvůj manžel?"

Zakroutím hlavou. "Můj otec."

V její tváři je smutek, ale ne lítost. Posadí se na stoličku a jednu odsune pro mě, jako by čekala, že budeme společně popíjet kávu a brečet. Vždyť je to žena mýho pasáka, pro boha svatého. Žádná káva. Žádné slzy. Nemělo by tu ani být to, co se stalo. Potřebuju se něčeho napít. Oni musí odejít a já se potřebuju napít. Uvidí mé váhání.

"Možná někdy jindy." Stoupne si. "Promiň, nesnažila jsem se vyzvídat. Jenom vidím, jak těžké to je pro Edwarda a to nikdy s nikým nemluví, tak jsem myslela…" Usměje se a zasune stoličku. "Tak jsem myslela, že bych se mohla pokusit někomu pomoct."

Emmett stojí ve dveřích. "Je pozdě, lásko. Měli bychom jít."

Přikývne. "Jen si dojdu pro kabát a rozloučím se." Její ruka se dotkne mého ramene. "Děkuji za tu večeři."

Nemám slov a ona je až moc milá. Využívám jejího manžela, abych našla muže, se kterými se můžu vypsat, a ona je až moc milá. Odejde a než ji Emmett následuje, zvedne jedno obočí. Na to, co jsme dělaly v kuchyni se však neptá. Chce mou odpověď. Přikývnu a on mi podstrčí kus papíru. Je pryč a já jsem zanechána jen s tím, co znám, a jen s tím, co bych měla znát. Všechny je slyším u vchodových dveří. Rychle se napiju něčeho pruhlédnýho a zbytek vyliju, než si toho někdo stihne všimnout. Dveře se zavřou a já zamířím ke schodům.

Edwardovy oči vypadají dychtivě, když kolem něj procházím, ale já jeho naději, že bych si mohla ještě sednout a mluvit a být dobrou společností pro zbytek večera, zabiji. Cítím se hrozně a lehnu si na svou postel, snažím se nepředstavovat si, co tam dole dělá. Snažím se zablokovat to, jak jeho žena umřela a přestat přemýšlet nad různými scénáři.

Moje mysl si se mnou hraje a myslí na to, jak spolu vaří v kuchyni. Nejspíš tento dům zdobili spolu, smáli se a točili a dělali všechen ten blbej zbytek. Nejspíš se k němu přidávala v obýváku a dívali se na filmy a objímali se. Jedli dezert. Nevím, ale musím sklapnout a přestat.

Hudba zezdola zmizí a já jsem vděčná. Je nahrazena jinými zvuky. Klávesami. Ale nic šťastného to není. Žádní Santa Clausové nebo Rolničky. Jsou to hluboké a pomalé tóny. Zavřu oči a vidím zablácené boty a červenou vodu. Vidím novinové články a fotky ztraceného Sama Uleyeho. Vidím stůl na Charlieho okrsku, kterému věnuje víc času než mně nebo René. Vidím pohled na tváři svého otce, který skrývá jeho selhání.

V jeho srdci je smutek, který nevyléčí žádný z mých barevných obrázků nebo šálků horké čokolády, ale já čekám, až přijde domů, protože někde taky někdo čeká, až se Sam vrátí domů, i když se nikdy nevrátí. Charlie však ano. Když počkám u stromečku, přijde domů. Vzal mě do náručí a donesl do postele a přišel domů.

Hudba je hlasitější a každý tón se shoduje s tlučením mého srdce. Cítím mozolnaté ruce na svých tvářích; nevrlé zpívání v mém uchu. Zněl falešně, ale snažil se. Vždy se snažil. O těle Sama Uleyho se mi zdálo každou noc. Pokaždé, co jsem vycházela z autobusu, když jsem přijela ze školy, jsem se rozhlížela a dávala si pozor, jestli mě jeho vrazi a únosci nesledují, i když jsem neznala jejich tváře. Nikdo neznal nikdy jejich tváře.

Ukolébavka mě ukolébá ke spánku. Tak jako předtím. Tak i teď. Nevím, co to dělá Edwardovi, ale možná takto mluví. Možná takto komunikuje. Pokud mám pravdu, tak tu Vánoce budou snesitelné. Nebudou šťastné, ale budou snesitelné.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama