14. Malé rozhovory, velká slova

5. prosince 2011 v 20:30 | -Flaty- |  Pod Jabloní

Edward

"Bello?" Šáhnu na kliku a je odemčeno. Nechci narušovat její soukromí, ale chci se ujistit, že je v pořádku. Pomalu otevřu dveře. Nevidím ji. V koupelně svítí světlo a dveře nejsou dovřené. "Bello?"

Neodpovídá a já začnu být trochu nervózní. Dojdu ke dveřím a lehce zaklepu.

"Bello?"

Nic. Otevřu dveře a vidím, jak leží na koberci. Je do něj zabalená a skrčená. Odstraním jí z tváře vlasy a jsou mokré. Pohladím ji po tváři.

"Bello? Slyšíš mě?"

Dýchá a já nemám strach, ale jsem trochu nervózní. Dnes pracovala tvrdě a já bych měl brát větší ohledy na její stav. Znovu na ni zavolám jménem a ona jen opakuje jméno nějakého muže. Charlie. Nevím, kdo to je. Snažím se přesunout své ruce pod ni, abych ji mohl přenést do postele, ale ona přijde k sobě a začne se mnou bojovat.

"Nedotýkej se mě! Nedotýkej se mě, kurva!" Odplazí se pryč a opře se o stolek; tluče se do hlavy.

"V klidu. To jsem jenom já, Bello." Čekám na kolenou a ona zhluboka dýchá. Natáhnu se pro ni, ale ona odmítá; objímá si kolena u prsou. Vypadá zmateně. "Myslím, že jsi omdlela. Měla by sis jít lehnout do postele." Natáhnu svou ruku, opět.

Dívá se na ni, ale nehýbe se. Bože; buď jsem tak odpuzující, nebo s ní bylo tak špatně zacházeno, že nemůže věřit ani někomu, kdo jí chce pomoct vstát. Stoupnu si a ze skřínky vezmu papírový kelímek; naplním ho vodou. Sednu si vedle ní a podám jí ho. Záda mám opřené o stolek a ona si vděčně kelímek vezme.

"Jsi v pořádku? Mohl bych tě vzít do…" Ani nedořeknu slovo nemocnice a ona už kroutí hlavou.

"Jen se mi udělalo špatně. Je mi fajn."

"Nevolnost?"

Přikývne a její kelímek je prázdný. Natáhnu pro něj ruku a stoupnu si, abych ho doplnil.

"Tento vypij v posteli, prosím."

Kývnu hlavou k ložnici a ruku stále držím nahoře. Stoupne si a její nohy se zatřesou. Jdu blízko ní, jen kdyby náhodou spadla. Sedne si na postel a já položím kelímek na noční stolek. Leží na přikrývkách a já poklepu rukou na polštář. Pomalu položí hlavu a já ji z poloviny přikryji dekou. Vypadá unaveně, ale všechno to není jen tělesné. Její oči; jsou starší než ona.

Natáhnu se pro kelímek a podám jí ho. Zastrčí si ho mezi sebe a polštář. Sedím na okraji postele. Moje ruka se přiblíží k její tváři, abych zjistil, jestli nemá teplotu. Necuká, ani se mnou nebojuje. Je v pořádku.

"Bree a její rodiče, Carmen a Eleazar, tu dnes s námi zůstanou a nejspíš i další noc. Většinu dne stráví se mnou v nemocnici, ale jen jsem chtěl, abys to věděla, aby ses nedivila, proč se tu potulují tři cizí lidé. Dobře?"

"Dobře."

"Bree spí na gauči - má ráda krb - takže jestli se vzbudíš přede mnou nebo během noci, mohla by chtít vodu. Tohle potřebuje." Usměji se a Bella přikývne. "Dobře, nechám tě spát." Chci si stoupnout, ale ona mě zastaví otázkou.

"Je nemocná?"

Na minutu na ni zírám a potom si znovu sednu. Bella si hraje s okrajem svého kelímku; oči má zaměřené na něj.

"Byla. Ona, ehm… před pár lety jí transplantovali ledvinu."

Oči jsou stále na kelímku. "A… tys jí dal jednu svou?"

"Jsi snad vědma, Bello? To tvoje odhadování mého života mě začíná děsit."

Nezasměje se. Její hlas je jemný. "Zaslechla jsem vás."

"Jo, byl jsem její dárce."

"Daruješ části svého těla pacientům." Je to tvrzení, ale mýlí se.

"Tak úžasný zase nejsem." Nejradši bych to nechal tak, ale její oči se zvednou od kelímku a přilepí se na ty mé. Chtějí víc. "Carmen je sestrou mé ženy, Tanyi. Bree potřebovala transplantaci a já byl jediný z rodiny, co se hodil. Co uděláš; řekneš ne?"

"Někteří lidé by to udělali."

Pokrčím rameny. "Dlužil jsem jí to."

"Tanye… tvojí ženě?"

Zakroutím hlavou. "Bree. Díky ní jsem Tanyu poznal." Její oči se stále vyptávají. Vzdychnu. "Byl jsem Breeiným lékařem. Tanya ji někdy přivezla, když měla Carmen moc práce - je právničkou - a zbytek se dal dohromady."

"Ty ses dal dohromady s tetou své pacientky?" Škádlí mě a já se musím usmát. Je to lepší, než ji vidět vystrašenou nebo smutnou.

Pokrčím rameny. "Měla hezký úsměv."

Její rty prozradí trochu radosti a ona se podívá jinam. Pohladím ji rukou po vlasech. "Vyspi se, Bello." Stoupnu si a na cestě ven zhasnu světlo.

Ráno jsem přesvědčený, že udělám waffle a udělám kompromis a dám do nich ovoce. Naštěstí má Bree ráda borůvky. Bellu nevidím, dokud neodejdeme, ale na lince je talíř s papírkem a já doufám, že se nají.

V nemocnici potkám Carlisla a Carmen a Eleazar se usadí v jeho kanceláři, zatímco pracuje. Zůstávám s Bree a vysvětluji jí všechna vyšetření, co můj otec dělá. Věří mu, ale je to má práce. Teď už tu rutinu zná a nezdá se, že by jí to postrkování a popichování nějak moc vadilo. Mně ano. Je příliš mladá a už strávila tolik času v nemocnicích.

"Mohl bys to nafouknout?" Drží jednu z latexových rukavic a já protočím panenky, ale udělám to.

Carlisle se na nás podívá a zvedne obočí. "Připomeň mi, ať se taky někdy stavím do tvé kanceláře a udělám ti tam svinčík, synu."

"Nebuď kazič zábavy," zakňučí na něj Bree.

"Jo," natáhnu jí rukavici okolo hlavy a nafukuji ji zespodu, dokud se všechny prsty nezvednou. "Nebuďte kazičem zábavy, doktore Carlisle."

Podívá se úkosem na rukavici. "Teď musím všechny ty testy dělat znovu. Tyhle měly být pro malou holčičku. Ne slepici."

Zachechtá se a já si nemůžu pomoct, ale musím odpovědět: "Kohouta, tati. Kohouta."

Navzdory sám sebe se usměje a vrátí se k práci. Když jsou všechny testy udělány, Bree se přidá ke svým rodičům na oběd v jídelně. Já sedím s Carlislem v jeho kanceláři a snažím se všechno dohnat. Bylo to už nějakou dobu.

"Jak to vypadá na praxi?" zeptá se, prohrabuje se v papírech na svém stole.

"Dobře. Zaneprázdněně, ale dobře. Máma už i tak hodně pomohla. Děti ji mají rády."

Přikývne a olízne si prsty; listuje mezi svými stohy. "Taky si to užívá. Vždycky děti milovala."

"Zeptal bych se, jak to jde tady, ale všechno vím." Usměji se a on vzhlédne.

"Je mi líto, že ti přidávám i toto. Vím, že je toho hodně, Edwarde."

Mávnu na něj rukou. "Jen si tu hraji, tati. Je to spíš požehnání."

Položí své papíry. "A to proč?"

Pokrčím rameny. "Jsem rád zaneprázdněný." Podívám se dolů na židli a prsty přejedu po dřevěném opěradle. Když vzhlédnu, kouká na mě.

"Je mi líto, že jsem včera nemohl přijít, Edwarde. Víš, že Tanya pro mě byla jako dcera."

"Já vím. Máma mi volala. To je v pohodě. Chápu to."

Vzdychne. "Jak to jde s Bellou? Tvá matka řekla, že jsi ji najal? Mám pravdu?"

Přikývnu. "Nahradila Sophii."

"A jak na tom je?" ptá se.

"Jde jí žehlení," usměji se.

"Myslel jsem, jak na tom je?" zasměje se.

Usměji se. Věděl jsem, jak to myslel. "Je v pořádku, aspoň myslím. Minulou noc jí bylo docela špatně, ale zdá se, že se to už zlepšilo. Myslím, že bude v pořádku." Pokud přestanu všechno komplikovat.

Přikývne. "To rád slyším." Opět přikývne, dívá se dolů na své papíry. "To slyším velice rád."

Dojedu k mým rodičům, aby Esme mohla strávit čas s Bree. Chvíli sedí s Carmen a Eleazarem a tomu se říká "čas pro dospělé". Technicky bych mohl zůstat, ale popravdě jsem dnes měl "času pro dospělé" až moc. S Bree sedíme v obýváku. Má zapnutou televizi, ale nevěnuje jí žádnou pozornost.

"Smrdí mi nohy?" Zvedne jednu k mému obličeji a já ji chytnu. "Nelechtej! Prosím, prosím, prosím!"

"Tak mi nestrkej svoje smradlavé nohy pod nos. Není to hezké." Pustím ji a ona si sedne.

"Kdo je ta holka u tebe doma?" Vzhlédne a zeptá se. "Ta hnědovlasá holka."

"To je Bella."

"Je pěkná. Má pěkné vlasy. Kéž bych měla taky takové."

Usměji se. "Ano, to má, zlatíčko. Ale tvoje vlasy jsou taky krásné."

"Nejsou tak lesklé. Její se lesknou."

Zasměji se. "No, možná, že jestli se jí hezky zeptáš, tak ti prozradí své tajemství."

"Myslíš si i ty, že je pěkná?" Strčí mi do tváře a zachechtá se.

"Myslím, že je velice milá."

"Ale je pěkná?"

Přikývnu. "Jo, je pěkná."

Sedne si na kolena a zmáčkne mi k sobě tváře. "Chceš ji pusinkovat a milovat ji a…" Začne dělat zvuky líbání a já zakroutím hlavou.

"Kdo tě tohle učí?" Odtáhnu od ní hlavu a ona si zase sedne. "A ne, nechci ji líbat a milovat a to další, co jsi dělala za zvuky, ať už to bylo cokoliv."

"Proč ne? Řekl jsi, že je pěkná, strýčku Edwarde."

"To je, ale to neznamená, že ji chci políbit. Dívky mohou být pěkné bez toho, aby je člověk chtěl líbat. Babička Esme je pěkná, ale líbat ji nechci. Tvoje matka je pěkná, ale líbat ji nechci. Ty jsi pěkná, ale rozhodně tě nechci líbat."

Usměje se a hraje si s knoflíkem na mé košili. "Koho bys chtěl políbit?"

Vzdychnu. "Nikoho."

"Tetu Tanyu?"

Znovu vzdychnu. "Kdyby to bylo možné, tak ano."

"Chybí mi. Dělala dobré sušenky."

Obejmu ji ramenem a přepnu televizi. Sjede mi do klína a zívne. Pohladím ji rukou po vlasech a sleduji, jak jí ztěžknou víčka. Je krásná. Natáhnu se pro deku na opěradle a přikryji ji. Hlava mi spadne a já zavřu oči, zatímco spí.

Rosalie se na mě podívá a povzbudivě na mě kývne, když Tanya zapisuje Bree. Ruce mám v kapsách a trochu se mi potí. Naštěstí má Tanya plné ruce a já toho využiji.

"Nechte mě vám pomoci," natáhnu se pro tašku na zemi, ale ona ji vezme.

"To je v pořádku. Máte plno práce."

Podívám se zpátky na Rosalie. Uvnitř se mi směje, vím to. "Vaše poslední schůzka zrovna byla zrušena, doktore E. Zdá se, že dnes budeme moci zavřít brzy."

Rosalie je anděl.

Znovu se natáhnu pro její tašku a ona mi dovolí ji vzít. Bree se mě ptá na milion otázek, zatímco jdeme na parkoviště. Snažím se soustředit na to, jak pozvat Tanyu na rande, ale je to těžké a upřímně se mi to nechce dělat před její neteří. Tanya odemkne své auto a dá tašku do kufru. Na chvíli tam stojí a já bych měl říct zdvořilé sbohem, ale zdá se, že nemohu vymyslet souvislou větu. Ona se taky nehýbe.

"Bree, zlato, proč si už nesedneš a nezapneš si pás, dobře?"

Bree poslechne svou tetu a zamává mi na rozloučenou. Taky jí zamávám a Tanya se otočí a podívá se na mě, když jsme teď sami. "Vážně vám to s ní jde. Vaše děti vás musí milovat."

Zakroutím hlavou. "Já děti nemám."

"Ne?"

"Ne."

Přikývne a vypadá trochu v rozpacích. "No, tak to je to ještě pozoruhodnější."

Vážně…? Ona se mnou flirtuje… že jo?

"Díky." Nevím, co jiného říct. Úplně tohle ničím. Rosalie mi to nikdy neodpustí.

"No, asi bych měla jít. Ehm, děkuji, že jste mi pomohl s těmi taškami." Chvíli čeká a já nic neříkám. Hodlá nastoupit a odjet a já se asi zblázním. Pohne se a je vybleptnu slova.

"Mátevpátekčas?"

Podívá se zpátky. "Promiňte?" Usmívá se. Stoupnu si o krok blíž.

"Máte v pátek… čas?"

Usměje se ještě více. Udělá krok kupředu. "Zvete mě na rande, doktore Cullene?"

Zvu? Ne. Řekni ne. Řekni ne a prostě odejdi. Do hajzlu. "Napadlo mě, že bychom mohli jít na večeři." Co se stalo s tím ne?

Stoupne si blíž. "Takže mě zvete na rande."

Usmívá se. Celá její tvář se usmívá. "Pokud chcete jít, tak ano, zvu vás na rande. Ale… pokud si myslíte, že je to naprosto nevhodné a jste uražena, tak ne… Jen mě zajímají vaše jídelní návyky v pátky večer."

Zasměje se a já si nemůžu pomoct, ale usmát se nazpět. Její ruka se natáhne pro pero, které mám zastrčené v kapse od kabátu a potom se natáhne pro mou ruku. Nechám ji, aby mi ji vzala, a ona otevře pero. Něco mi napíše do dlaně a ukradne mé pero; dá si ho do svého copánku. Počkám, dokud nezmizí, a podívám se na svou ruku.

548-1264

Ano.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Deedou Deedou | 5. prosince 2011 v 21:04 | Reagovat

Ani nevíš, jakou jsi mi udělala radost!! Perfektní kapitola, už se nemůžu dočkat, až se začnou víc sbližovat. :) Bree je úžasná :D!

2 agstag agstag | 6. prosince 2011 v 18:40 | Reagovat

jj moc se mi to líbilo!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama