6. Co bolí, pomáhá

4. května 2011 v 20:30 | -Flaty- |  Pod Jabloní
Po měsíci a něco přidávám novou kapitolku, doufám, že se bude líbit. :)






Neděle
Nemůžu jít za Charliem. Mám až moc velký strach, že tam bude Edward. Je mi to líto a jsem zbabělec.

Pondělí
V parku griluje rodina. Ne moje. Otec hraje baseball se svým synem. Matka mluví se skupinou žen oblečených v pěkných šatech, i když je zima, jako když praští. Počkám, dokud nejsou všichni dostatečně rozptýlení, a vezmu z talířku sáček brambůrků, colu a dva hamburgery. Strčím si je do batohu a utíkám pryč, než si mě někdo z nich všimne.

Jdu celou cestu na nádraží a potom vytáhnu chipsy. Jím je a zároveň hledám lavičku, na kterou bych si mohla sednout. Jedna je volná u okýnka, kde se prodávají lístky. Nikdo se na mě nedívá, když se cpu jídlem. Toto místo je plné bláznů a já jsem ve srovnání s nimi docela normální.

Chvíli sedím a čekám, až aspoň trochu strávím jídlo, co jsem snědla. Mé oči pozorují nástupiště a cítím úder bolesti, když uvidím pár hnědých kožených bot, které tak dobře znám. Mike stojí vedle nové dívky. Pamatuji si ji z klubu. Má obrovská prsa - umělá - a dostává velká dýška. Smějí se a on se dotýká její tváře tak, jak se dotýkal té mé. Stále má snubní prsten.

V půli cesty k záchodům vyzvracím svůj oběd.

Úterý
"Díky za půjčku. Vrátím ti to, slibuju." Na chvíli přemýšlím. "Až… víš… až budu moct."

Emmett zvedne obočí. "Víš, že takový sračky já nedělám. I když jsi pěkná, miluju svoji ženu, Bello. Dělám to, jen abych to dokázal."

"Já vím," přikývnu a strčím si peníze do tašky. "Rosalie má štěstí."

"Ne, nemá. Ale dokud má hezký dům a dítě, které může jít jednou na vysokou, moje hříchy, které jako manžel dělám, mi nevadí."

"Lhaní není tak špatné. Podívej se na mě. Mohl bys na tom být hůř, Emmette."

"Lžu a páchám zločiny, Bello. Moje žena ve skutečnosti neví, kdo jsem nebo čeho jsem schopný, a věř mi, kdyby to věděla, už bych byl dávno na chodníku." Natáhne si přes hlavu košili, tu starou hodí do svého Jeepu a převleče se. S tou basebalovou čepicí a zelenými kalhotami vypadá jako každý jiný pracující člověk; který žije čestný život.

"Aspoň myslím."

Středa
Sněží, ale já mám láhev, která mě udrží v teple. Koupila jsem si jen jednu, zbytek šel na zaplacení pokoje. Emmettovy peníze mi moc dlouho nevydrží a příští týden na sněhu spát nechci. Barevná světla na té prachově bílé vypadají zatraceně krásně. Chtěla bych si venku hrát, ale uvnitř je až příliš teplo a jsem dost opilá na to, abych se od okna vůbec někam posunula.

Parazit mlčí, konečně.

Čtvrtek
Nějaký blbec, co se jmenuje Jasper, mi zavolá na mobil. Zeptám se ho, kde sebral moje číslo, ale neřekne mi ani hovno, kromě toho, že by si rád popovídal. Řeknu mu, ať jde do prdele, pokud za můj čas není ochotný zaplatit.

Zavěsí a minuty utíkají.

Kurva.

Pátek
Mám bolesti. Opravdový bolesti. Ve spodním prádle mám krev a vyšiluju. Kdybych neměla takový bolesti, byla bych šťastná, myslela si, že jsem to dostala. Ale ta bolest je obrovská; říká mi, že se něco posralo. Můžu se stěží pohnout a kazatel v mé mysli mi říká, že jsem neměla pít. Jako bych to sama nevěděla.

Chytnu se za břicho a snažím se dostat zpátky do postele. Mám pocit, že omdlím. Tělo mám chladné a celá se třesu. Nechci, ale nevím, co jiného dělat. Natáhnu se pro motelový telefon a operátora požádám o nemocnici. Žádám osobu, co odpoví, o doktora Cullena a ona se zeptá kterého. Jako by na tom teď záleželo. Prostě mi dejte nějakýho doktora. Řeknu, že chci Edwarda, a ona mě požádá, ať chvíli vydržím.

Několik minut trvá, než dojde k telefonu, a já umírám. Taky se cítím provinile; myslím si, že je až příliš zaneprázdněný na to, abych ho otravovala a ani mu za to nemohla zaplatit. Bolest se zvýší. Kurva.

"Doktor Cullen, jak vám mohu pomoci?"
"Umírám."

Pauza. "Pokud je toto stav nouze, měla byste zavolat 911, madam."
"Kurva, ty musíš být fakt ten nejdebilnější doktor ze všech." Zabořím hlavu do polštáře a kousnu do něj, abych nekřičela.

"Bello?"
"Ne asi, Santa Claus."

Jeho hlas je nervózní. "Co se děje?"
"Nerozumíš slovu 'umírám'?"

Na chvíli je potichu. Slyším ten bonbón v jeho puse. "Kde jsi? Řekni mi přesně, co se děje, abych ti mohl pomoct."
"V břiše mám bolesti a… krev. Myslím, že doopravdy umírám."

"Krev, kde? Kolik krve? A kde jsi?" Žádá někoho o pero. Kurva. Tohle nebyl dobrý nápad.

"Ve spodním prádle, nevím kolik. Nemám u sebe odměrku, kurva."
"Řekni mi, kde jsi, a já za tebou pošlu záchranku."
"Ne. Já do nemocnice nechci."

Vzdychne do telefonu. "Bello, nemůžu ti pomoct, když jsem tady. Je šance, že jsi potratila. Musím tě tady vidět, co nejdřív to půjde."
"Nemocnice mě děsí. Kurva, já umřu."

"Bello, řekni mi, kde jsi. Přijedu k tobě, dobře?"
"Motel Doupě. Pokoj 216."

Zabere mi celou dobu, co na něj čekám, než se dostanu ke dveřím, abych je odemkla. Můžu stěží chodit, stěží myslet. Mé tělo spadne zpátky na postel, a když se otevřou dveře, cítím úlevu. Bylo by na hovno, kdybych umřela osamocená. Jsem zkroucená do klubíčka a on má v ruce tašku. Položí ji na zem a sedne si vedle mě na postel. Jeho ruka se dotkne mého čela; nejdřív dlaň, poté vnější strana. Připomene mi to Charlieho a zavřu oči, abych potlačila slzy.

"Musím tě zkontrolovat," řekne tiše a já vím, co tím myslí. Snažím se převalit na záda a strašně to bolí.

"Umřu, že?"

"Ne, neumřeš, Bello." Jeho oči říkají pravdu. "Musím ti sundat kalhotky."

"Já věděla, že se mi do nich chceš dostat."

Zastaví se a nepobaveně se na mě podívá. "Beru svoji práci vážně, Bello. Toto je přísně profesionální, ale pokud to změníš v něco jiného, můžu odejít a ty zavolej 911."

Panikařím. "Ne, neodcházej… jen… promiň. Omlouvám se."

Dělá své pohyby jemně a pomalu. Měla jsem mezi nohama stovky chlapů a z doktora, co mě kontroluje, mi je nepříjemně. Co to se mnou je? Zavřu oči a nechám ho pokračovat, ať už dělá cokoliv. Na rukou má gumové rukavice a ty jsou studené. Odejde a zajde do koupelny, vrátí se s pár ručníky a pokračuje v práci. Sundá si rukavice a stiskne mi břicho, ptá se mě, jestli mě to na oněch místech bolí.

Řeknu, že ne, a on přikývne.

"Nemyslím si, že jsi potratila, ale chtěl bych, abys zašla za mým přítelem. Ví o tom víc, než já; já se starám o děti a on je gynekolog."

"Ty jsi pediatr?"

Přikývne.

"Co je podle tebe špatně?"

"Asi máš infekci. To se stává."

"Neměla jsem sex, co… co se tady ta věc stala."

"Nemusí pocházet ze sexu. Těhotné ženy jsou k infekcím náchylnější. Moje sekretářka měla infekce močových cest skoro pořád, když byla těhotná se svým synem." Porozhlédne se po pokoji. "Máš někde čisté oblečení?"

"Moje taška je na pultě v koupelně."

Sleduji, jak tam jde a vrací se s oblečením. Vymění kalhotky, co mi sundal, a sedne si na postel vedle mě.

"Myslíš, že si dokážeš sednout? Měli bychom jít za mým přítelem; jen v případě, že bych se mýlil."

Natáhne ke mně svou ruku, ale to nestačí. Mám až příliš velké bolesti a on mi pomáhá, obmotá si mou ruku okolo krku a vyzvedne mě. Cítím se jako dítě a jsem bezmocná, tohle nesnáším, ale nemůžu s tím nic udělat.

Vezme mě, svou tašku a ručník s sebou do auta. Posadí mě na zadní sedadlo a já si lehnu. Cesta není příliš dlouhá a celou dobu mu hraje nějaká zasraná klasika. Chci mu za to jednu vrazit; ale nemám na to dost energie. Pomůže mi do kanceláře nového doktora a je mi nespravedlivě dána přednost před ostatními pacienty. Nový doktor je milý a Edward sedí v pokoji, v rohu, zatímco jsem zkoumána. Mohl odejít, ale neodešel. Vidím, jak si hraje se svým mobilem, a představuju si, jak jsem mu posrala celý den.

Nový doktor souhlasí s Edwardovou diagnózou a říká, že mám pánevní infekci. Tra-la-lá. Můj život je čím dál tím lepší. Dá mi prášky a aspoň na to se můžu těšit. Dámy v čekárně se usmívají, když odcházíme. Ne na mě, na Edwarda. Pomáhá mi a ony předpokládají, že je můj. Celé je to špatně a já mu opravdu poseru celý život a manželství za předpokladu, že to takhle půjde dál.

Tentokrát už nemám takové bolesti a sedím na sedadle spolujezdce. Nastartuje auto, ale zastaví se, dívá se skrze čelní sklo. "Měla bys něco sníst, než si to vezmeš." Podá mi prášky. "Co by sis dala?"

"Je mi fajn. Měl bys mě vzít domů." Podívám se do klína, ale on se nepohne.

"Po cestě se někde můžeme stavit."

"Nechala jsem si peníze v motelu."

"Nemyslím si, že mě pět dolarů zabije, Bello."

"Nemůžeš mě prostě vzít domů?"

"Pokud se najíš. Ano."

Koupí mi burger u rychlého občerstvení a reptá o tom, jak přispěl ve vykrmování Ameriky. Jím, když jede a mluví s někým po telefonu. Jeho konverzace zní sladce a snažím se přijít na to, jestli je to jeho manželka. Vím, že je to žena; slyším ji. Řekne jí, že ji miluje a že mu chybí, a já jsem si jistá, že to je jeho manželka. Celým tělem mi projede pocit viny a já cítím, jak mi burger zůstal v krku. Celý jsem to posrala.

Když se dostaneme k motelu, vylezu z auta a on také. Nešikovně vyjdu po schodech a on mě drží pod loktem. Klíč má v kapse a odemkne dveře, pustí mě dovnitř. Otočím se a on mi podá klíč.

"Děkuju." Mám pocit, že bych měla udělat víc, ale vím, že mé nabídky nepřijme a nic, kromě jich, nemám. Sáhne do své zadní kapsy a vytáhne peněženku. Podá mi svou vizitku a já na ni zírám.

"Můžeš mi zavolat, kdykoliv mě budeš potřebovat. Je tam číslo ke mně do kanceláře a na můj mobil. Moje sestra Alice vlastní pekárnu, do které chodím. Ta mě taky může najít kdykoliv."

Podívám se na něj a chci něco říct, ale nemůžu. Přikývnu a udělám krok zpátky.

"Odpočiň si, Bello." Pokračuji v kývání a zavřu dveře. Vizitku si schovám do tašky a jeho číslo opakuji tolikrát, až si ho uložím do paměti.

Sobota
Většinu dne strávím v posteli. Nějaké dítě nechalo u mých dveří leták na pizzy. Jednu si objednám a sním ji skoro celou. V televizi dávají maratón Zákonu a pořádku a já sleduji každý díl, přeju si, aby byl detektiv Goren skutečný a jenom můj.

Neděle
I když tam možná uvidím Edwarda, musím to udělat. Charlie mě potřebuje vidět a dvě neděle za sebou vynechat nemůžu. Porozhlédnu se a zdá se, že nikdo nikde není. Dojdu k jeho hrobu, ale musím stát. Země je pokryta sněhem. Bylo těžké najít jeho náhrobní kámen. Nevím, co dnes říct. Žádné příběhy nemám. O svých problémech mu říkat nechci. Je zima a já se objímám rukama.

Uběhne hodina a vidím zastavovat Edwardovo auto. Nemůžu odejít; vstup a výstup je stejný. Mohla bych jít pryč, ale on by mě uviděl. Nemám se jak skrýt. Skloním hlavu a doufám, že mě bude ignorovat a dělat to, co přišel udělat. Jde na stejné místo jako normálně a dřepne si. Zase má květiny a položí je na zem. Když vstane, podívám se jinam, ale pozoruji ho skrze řasy. Ruce má v kapsách a zírá dolů.

Využiji tuto šanci k tomu, abych odešla, a spěchám k východu, jenže sníh je hluboký a já zakopnu. Snažím se rychle zvednout, ale není to dostatečně rychle. Slyším jeho kroky a podívám se přes rameno, abych zjistila, že taky odchází. Usměje se a kývne, aby mi dal na znamení, že si mě všimnul, ale nic neřekne. Otočím hlavu zpátky a pokračuji v chůzi, dokud nezavolá mé jméno. Stojí u svého auta.

"Nechtěla bys zavést domů?"

"Pojedu autobusem."

"Mám vyhřívaná sedadla."

Nemůžu si pomoct, ale na tváři se mi objeví úsměv. Obrátím oči v sloup a dojdu k jeho blbému autu. Zapne vyhřívání a namíří ho mým směrem.

"Potřebuji se cestou někde zastavit. Doufám, že ti to nevadí." Zakroutím hlavou a on pustí hudbu. Tentokrát je to jazz a já se ho neodvážím praštit. Zastaví u pekárny a já jsem zmatená.

"Moje matka chce, abych nosil do kostela jídlo," vysvětluje. "Pojď dovnitř a dej si něco horkého k pití." Vyleze z auta a já ho následuji. Nejdu s ním, nechci, aby mě jeho sestra viděla. Nechci mu všechno posrat.

"Máš zpoždění!" Když to říká, usmívá se, a on se usměje a obejme ji.

"Lepší, než nikdy," vytáhne z peněženky peníze a hodí je na pult. Nepodívá se na mě, ale zeptá se mě, když si prohlíží menu. "Co si dáš, Bello?"

Jeho sestra mu podá zpátky peníze a on si je odmítá vzít. "Bello?" Tentokrát se na mě podívá, stejně jako dívka za pultem. Rychle mrknu na nápisy a vyhrknu překapávanou kávu. Malou. Zakroutí na mě hlavou a změní mou objednávku na horkou čokoládu a pro sebe si objedná čaj, ale potom se rozhodne, že chce taky horkou čokoládu.

"Potřebuji si odskočit, než odjedeme. Promiň," omluví se a já nemám ponětí, kde stát, nebo co říct, nebo co dělat. Nervózně klepu nohama a složím si paže na prsou. Dívka položí na pult tři krabice a dvě horké čokolády.

"Takže ty jsi ta nechvalně známá Bella," usměje se. Jen přikývnu a porozhlédnu se, abych se vyhnula jejímu pohledu. "Jsem ráda, že tě můj bratr našel. Asi by o tom nezmlknul." Pořád se usmívá a nabídne mi svou ruku. "Já jsem Alice."

Udělám krok kupředu a potřepu jí. Posune horkou čokoládu mým směrem a já z ní lehce usrknu. Edward se vrátí a vezme krabice, poděkuje své sestře. Podržím mu dveře a on se usměje. Krabice skončí na zadním sedadle a v jeho autě to voní neuvěřitelně. Parazit by něco z toho chtěl. Když se rozsvítí červená, sáhne dozadu a vytáhne z krabice jednu koblihu. Roztrhne ji a nabídne mi větší půlku. Zakroutím hlavou a on protočí panenkami.

"Prokážeš mi tím službu. Neměl bych tyhle věci jíst." Natáhnu se a vezmu si ji a je to skutečně ta nejlepší kobliha, co jsem kdy měla. Edward se usměje a olízne si prsty předtím, než si vezme horkou čokoládu. "Děkuji," řekne.

Zmateně se na něj podívám. Položí kelímek zpátky do držáku. Jeho oči se stále dívají dopředu a jeho hlas je tichý. "Obvykle nejsou neděle tak příjemné."

Přikývnu a podívám se dolů na své ruce.

Nevím, co jiného udělat.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 agstag agstag | 5. května 2011 v 21:03 | Reagovat

Tak krásné!

2 MUSEmaniačka MUSEmaniačka | Web | 5. května 2011 v 21:09 | Reagovat

ďalší diel! ďalší diel! ďalší diel! *skanduje* :)

3 Karlos Karlos | 6. května 2011 v 18:02 | Reagovat

Přeeeesně. Nádherné, vážně :)

4 Deedou Deedou | Web | 7. května 2011 v 9:23 | Reagovat

úžasný ♥ honem rychle další kapitolu!:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama